Musejí stěny dýchat?

Dýchat musejí všechny aerobní organismy, aby mohly oxidovat cukry, živočichové také tuky a bílkoviny. Zpět vracejí oxidovaný uhlík a vodík (oxid uhličitý a vodu).

Když jsou např. lidé v uzavřené prostoře, koncentrace oxidu uhličitého tam stoupá. Aby nestoupla příliš, musí být místnost nějak větrána. Když jde o stan, může se větrání odehrávat i skrze jeho stěny. Když jde ale o stěny pevné, pak je průnik plynů skrz ně zanedbatelný. Větrání zajišťují jen otvory v nich.

Když je venku teplo, na té trošičce vnitřního vzduchu, která se do zdí (a časem i ven) dostane, nesejde. Když je ale venku mráz, tak ano. Vzduch uvnitř má tehdy v sobě více vody a jak vodní pára proniká pomalu zdí, v její chladné třetině kondenzuje. Zeď se stává mokrou, led tvořící se v její vnější části vede k mrazovému zvětrávání.

Průnik vzduchu zdí skrz je tedy škodlivý. Škodám lze zabránit dvěma způsoby. Hlavní způsob je, že zvenčí je na zdi tlustá tepelná izolace, která zajistí, že pevná zeď je celá téměř stejně teplá, jako interiér, a vlhkost v ní nemůže kondenzovat. Druhý je pak ten, že vodní páře postavíme do cesty bariéru, aby se do chladných oblastí vůbec zevnitř nedostala. Pokud taková parozábrana není dokonalá a nějakou páru přece jen propustí, musí pak ona pára zbytkem stěny projít už mnohem snadněji. Tak lze docílit toho, že na vnější straně od bariéry je vlastně stále venkovní vzduch. Protože vnější část zdi není ani v létě o moc chladnější než vzduch venku, vlhkost v ní kondenzovat nemůže a ona zůstává suchá.

Varianta bez pořádné vnější tepelné izolace funguje nedokonale ve vnějších horních koutech. Tam může být už vnitřní povrch zdi tak chladný, že pára kondenzuje rovnou na něm. Pokud je tvořen rovnou parozábranou, škody nejsou velké, stačí párkrát za zimu vznikající plíseň otřít. Podobně je otíratelná parozábrana jediným tolerovatelným povrchem za nábytkem, který je u vnějších zdí.

Alternativa bez zvláštní parozábrany funguje naprosto dokonale v případě, že na masívní souvislé zdi je zvenčí prodyšná izolace. Bez vážných problémů může fungovat, i když je zvenčí souvislá vrstva pěnové izolace, přestože v tomto případě v pěnové vrstvě v zimě nějaká vlhkost kondenzuje a mrzne. Je možné, že mrazové zvětrávání vnějšího povrchu je přitom zanedbatelné, tj. nijak neovlivní jeho životnost. Jistější ale přesto je, když je mezi pěnou a masívní zdí souvislá polyetylénová fólie, která vnější a vnitřní vzduch dokonale oddělí, takové řešení doporučuji přesto, že nevím o tom, že by je někdo používal.

Jinak je tomu se stěnami v chladném sklepě: pokud tudy v létě jde průvan, může vnější vlhký vzduch stěny postupně zamokřit. Ty pak vyschnou až v zimě, kdy jsou naopak o hodně teplejší než vzduch zvenku.

Zkondenzovaná vodní pára bývá hlavní příčinou vlhkých zdí. Další možností je vlhkost vzlínající z podloží, té zabrání jen vodonepropustná vrstva. Někdy ale může i pára z letního teplého vzduchu vést ke zvlhnutí chladné části zdi těsně u země, podobně jako zdi ve sklepě. Opravovat vodonepropustnou vrstvu pod zdí by nepomohlo. Pomohlo by jen tepelné izolování zdi tak, aby nebyla o moc chladnější než vlhký letní vzduch.

Je tedy oblíbené tvrzení o dýchání zdi úplný nesmysl? Přece jenom ne. Škodlivý nesmysl je požadavek průdušnosti zdi skrz. Zato není bez významu množství vodní páry, které může vnitřní teplá část zdi pojmout z vnitřního vzduchu a opět do něj vrátit. Denní výkyvy přitom vyrovnává vrstvička tlustá jen pár centimetrů.

U tlustých zdí z nepálené hlíny ale hraje roli i klimatizace sezónní: v létě zdi vlhkost vzduchu snižují, v zimě ji mohou vracet zpět. Když taková hliněná zeď dostane zvenčí tlustou izolaci, vznikne tak budova s nejpříjemnějším dosažitelným prostředím.